Indiánský příběh

Indiánský příběh

O trpělivosti a důvěře

„Copak můžeš spoutat vítr?" zeptala se mladá indiánka své dcerušky.

„Ne, maminko, to nejde. Nikdo to nedokáže."

„Opravdu nikdo? Ani ptáci? Ani stromy?"

„Ne, maminko, ptáky vítr nese, ale nepatří jim. Stromy se díky němu hýbají a probouzejí ze své ztuhlosti, ale na vítr si nemohou dělat nárok ani oni."

„Jsi moje malá moudrá holčička," usmála se maminka a pletla dál košíček na jahody.

„A mami. Kdyby se upletly opravdu veliké koše... nedal by se vítr chytit do nich?"

„Možná že ano, dítě, ale jakmile by se ti to povedlo, vítr by zemřel, ztratil se. Nesmí být zavřený, nemůže tak existovat."

Odpoledne se maminka s dcerkou vydaly za vesnici, velmi daleko. Na plochý kámen tam maminka položila kus rybího masa. Dvě vlčí oči ji z povzdálí pozorovaly.

„Proč toho vlka navštěvuješ, mami?" zeptalo se děvče.

„Není zlý, jen hladový. Když něco dostane, nechá na pokoji stáda."

„A proč sem chodíš tajně a nedovoluješ mi, abych o tom někomu řekla?"

„Myslím, že tomu všichni nerozumí, a chtěli by, abych sem už nechodila. Jednoho dne však ten vlk přijde a nechá se ode mě pohladit, bude to velký den, protože se to ještě žádné ženě nepovedlo."

„Nebudeš se bát, mami? Vždyť vlci zabíjejí, jsou jako stíny."

„Ale tenhle mi neublíží. Pozná, že jsem to já, kdo mu sem nosil jídlo, kdo na něj mluvil, kdo se na něj smál... kdo ho má rád."

Když večer holčička usínala, neopomněla obvyklou otázku: „Kdy se už vrátí tatínek?"

„Pamatuješ si ještě, co jsem ti ráno vyprávěla o větru? Muži jsou jako vítr, potřebují volnost. Tatínek se vrátí ve správný čas."

„Ale proč nepřijde teď, když už se mi tolik stýská?"

Maminka si tichounce povzdechla, však se jí taky stýskalo. „Však on se vrátí... jako vždy. A možná přinese ze své výpravy bohatý úlovek, to bude radosti."

„Mami, jak to, že vždy, když přijde, jsi tak šťastná, i když jsi měla před tím takový strach a tolik jsi plakala? Jak to, že mu nic nevyčítáš?"

„Muži jsou jako vítr... jak bych mohla vyčítat větru, že vane? Nezbývá, než čekat a doufat, že je v pořádku a že na nás nezapomněl."

„Ale co kdyby se už nevrátil? Vždyť se toho může tolik stát!"

Maminčina tvář pobledla, ale pak se smutným úsměvem řekla: „Šťastná jsem, jen když jsem s ním, ale vím, že mohu žít i bez něho. Nezemřu žalem, mé srdce by vydrželo. Vždyť vše je v rukou Manitoua, Velkého Ducha. Avšak chraň mě, Nejvyšší, před takovou bolestí!"

„Nechtěla jsem tě rozesmutnit, maminko."

„Já vím, nic se nestalo. Tvůj tatínek přijde určitě brzo."

Na další den maminka - tentokrát sama - navštívila vlka. Položila maso na obvyklé místo, ale neodešla. Sedla si vedle kamene a tiše vyčkávala. Vlčí oči ji sledovaly s plachým strachem.

„Jen pojď, příteli, je na čase, aby ses přestal bát," promluvila poklidně indiánka. A vlk se pohnul a opatrnými kroky, jakoby chtěl každou chvíli utéct, přišel.

Vítr nespoutáš a vlka přijít nedonutíš, pomyslela si maminka, ani můj manžel se nevrátí podle mé vůle ve chvíli, kdy ho tolik potřebuji, ale láska dokáže někdy zázraky. S touto myšlenkou opatrně pohladila vlka po hlavě a s pocitem výjimečnosti se mu zahleděla do nádherných žlutých očí, které v tu chvíli nebyly očima hladové bestie. Poté smířeně pozorovala, jak skousl maso a zmizel úžasnou rychlostí v trávě.

A i tatínek zanedlouho přišel provázen větrem v havraních vlasech.